user_mobilelogo

bali1

Kdo plánuje strávit krásnou dovolenou na Bali a má namířeno do turistické oblasti známé jako Lovina, měl by se poptat na kohoutí zápasy. Tedy pokud na to má žaludek.

 

 

Lovina rovná se Love Indonesia

Lovina je složenina dvou slov „Love Indonesia“ a ve skutečnosti ji tvoří několik vzájemně propojených vesnic. Nachází se na severu ostrova a turistům ke koupání nabízí dlouhou černou pláž. Lovina je vyhledávaná také pro to, že v jejím dosahu je Batur, nejfotografovanější chrám na Bali, nádherné rýžové terasy v Munduku, koupání v posvátných horkých pramenech v Banjuru a úžasné potápění na Jelením ostrově. A v těsném sousedství je město Singaraja, kde se kohoutí zápasy pravidelně pořádají.

Když si vzpomenu na Lovinu já, vybaví se mi zážizek, na který často vzpomínám. Při svém pobytu v Lovině jsem se dal do řeči s místním chlapíkem a slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že mne vezme s sebou na kohoutí zápasy. Kohoutí zápasy jsou v Indonésii provozovány ilegálně, ale jsou více méně tolerovány. Jinak řečeno, pokud na zápasy přijde místní policajt, dostane kohouta na polévku a pokračuje se dále. K soubojům se používají speciální plemena kohoutů, které jejich majitel navíc doma intenzivně drezíruje a trénuje.

 

 

Indonéské kasino

S indonéským kamarádem jsme se sešli na domluveném místě a i s kohoutem zavřeným v kukani na korbě auta jsme vyrazili do Singaraji. Ve městě jsme zabočili do spletitých úzkých uliček a po chvíli se z ničeho nic před námi zjevila velká dřevěná aréna snad pro tisíc lidí. Že se kohoutí zápasy budou odehrávat na tak velkém stadiónu, by mne ani ve snu nenapadlo. Musel jsem se svého společníka zeptat, jestli ostatním nebude vadit, že je tu jeden zvědavec z Evropy. Na zápasy totiž přišlo i s těmi, co stáli mimo arénu, skutečně snad tři sta lidí a mezi nimi jsem byl jediný Evropan. A všichni mi byli maximálně po ramena. Seděli jsme hned ve druhé „prominentní" řadě. Platí, že čím blíže k bojišti, tím dražší místenka (a také vyšší pravděpodobnost úrazu).

bali2

Když se dav usměrnil a usadil, kohoutům začali přivazovat na patu ostří ostré jako břitva a diváci byli vyzváni k sázkám. V tu chvíli se zvedl řev, až jsem si pomyslel, že jsme někde uprostřed Maracana. Všichni chtěli vsadit na svého favorita a křičeli jeden přes druhého. Sázky se přijímaly pouze očním kontaktem a já nechápal, jak si to místní bůkmejkři stojící uprostřed arény mohou všechno pamatovat. Nechal jsem se strhnout a v „Indonéském kasinu" také vsadil. Po chvíli byly sázky ukončeny a emoce vystřídalo tiché soustředění. Majitelé si dřepli a kohouty napumpované adrenalinem drželi proti sobě. Pak už nastal lítý boj na život a na smrt. Když se jednomu z kohoutů povedl výpad a břitvou zasadil protivníkovi ránu, v hledišti to zahučelo, jako když Sparta nastřelí břevno. Do tří minut bylo hotovo, vítězný kohout byl oslavován a poražený těžce přemýšlel o svém dalším osudu. Sázky byly vyplaceny a ke svému se narychlo dostali prodavači občerstvení. A po chvíli se celá scéna opakovala znovu, na řadu přišli další bojovníci.

Po nějaké době jsem si všiml, že můj průvodce je zádumčivý a celý soustředěný. Aha, jeho kohout jde na řadu, jde o velké peníze. Naštěstí se náš kohout osvědčil, vyhrál, a svému majiteli vydělal měsíční plat. Dobrá nálada se zase vrátila.

Takhle to pokračovalo dvě hodiny a v jednu chvíli jsem vyhrával už šedesát dolarů. Pak jsem si ale začal nechat od místních radit, na koho mám vsázet a stav mého konta šel zase zpátky dolů. Nakonec jsem skončil s výhrou dvaceti dolarů, které jsem věnoval svému průvodci na benzín. No, byl to teda zážitek.

 

Více o cestě na Bali se můžete dočíst v cestopise.

 

 

 

facebook

Instagram 2

 

youtube