user_mobilelogo
HEAD Indie4

CESTOPIS INDIE

 

  

  

 

 

 

 

DILLÍ

2.4. - 4.4. 2014, cestopis část I.

 

Proč jet do Dillí

Na začátku cesty jsem měl v plánu poznat všechna tři města Zlatého trojúhelníku Dillí - Jaipur - Agra. Dillí je dnes s 15 milióny obyvatel druhé největší město Indie a hlavním městem země byla střídavě již od středověku. Centrum moci sem nejdříve z Agry stěhovali Mughalové a po nich pro změnu z Kalkaty Britové. V Dillí jsem chtěl projít Staré i Nové Dillí a navštívit mughalskou Červenou pevnost, Humájunovu hrobku, největší indickou mešitu Jama Masjid, obrovský Qutubův minaret s nerezavějícím železným sloupem ze 4. století a prohlédnout si bazary.

 

Jak jet do Dillí

Vzhledem k tomu, že jsem měl v plánu během necelých tří týdnů navštívit několik států na trase dlouhé 6 700 kilometrů, věnoval jsem přípravě intenzivní dva měsíce. Studoval jsem průvodce, cestopisy a dopředu jsem si rezervoval vlakové jízdenky, vnitrostátní přelety a všechna ubytování. Koncem března jsem byl s přípravami hotov a očekával den D, kdy se do pestré exotické země plné kontrastů vydám. Den D ale málem nenastal. Týden před stanoveným odletem totiž stávkovalo sedm německých letišť a letecká společnost Lufthansa, se kterou jsem měl letět, musela kvůli tomu zrušit 600 svých letů. V duchu jsem si počítal, že všichni, kdo měli tu potřebu stávkovat, si to už odbyli a z pohledu pravděpodobnosti by už žádná další stávka v den odletu být neměla. To jsem se ale těžce přepočítal. Ráno před samotným odletem jsem se jen tak čirou náhodou dozvěděl, že pro změnu stávkuje samotná Lufthansa! Tentokrát si Lufthansa sama zrušila celkem 3 800 letů a jedním šmahem tak ovlivnila 400 tisíc lidí. Mne ovlivnila tak, že jsem nejdříve upadl do němého úžasu, který postupem vystřídal pokus o infarkt a následně se dostavil stav těžkého "rozčilení". Díky tomu, že jsem se to dozvěděl dříve, než zpráva proběhla ve sdělovacích prostředcích, měl jsem před ostatními náskok ve shánění alternativního spoje a novou letenku jsem naštěstí sehnal. Dvakrát dražší letenka a totálně ztracená důvěra šla na vrub Lufthansy. Letěl jsem tedy nakonec s Austrian Airlines. V Indii jsme přistáli 5 minut po půlnoci místního času, z ATM bankomatu jsem si na letišti vytáhl první Rupie a šel hledat svého taxikáře. Vzhledem k tomu, že jsme přistáli v noci, měl jsem taxi předem domluvené z hotelu (15 km, 30 min, 600INR. Prepaid taxi by stálo 300INR + 25% noční jízda). Taxikář mne úspěšně dovezl na místo - hotel v malé boční uličce našel - za odměnu dostal tringelt a já šel spát.

 

Tip na ubytování v Dillí

Chtěl jsem zůstat v baťůžkářské čtvrti Paharganj poblíž nádraží Nové Dillí a třídy Main Bazar. Z velkého množství hotelů jsem nakonec vybral Hotel Srivinayak a rezervoval si ho přes Booking.com (1400 INR). Hotel byl relativně čistý, na recepci byli i v noci všichni vstřícní a usměvaví, měl WiFi. Malou nevýhodou se ukázala být samotná lokalita s nádražím hned přes ulici, protože vlaky čekající na perónech hlavního dillíského nádraží celou noc nepřetržitě houkaly, zřejmě si strojvůdci chtěli navzájem dokazovat svá ega. A protože jsem navíc vyhrál okno do ulice, měl jsem hluk a hlavně hlasitou reprodukovanou hudbu z blízké hinduistické kapličky z první ruky. Ale to si v Indii člověk nevybere.

 

Co jsem v Dillí zažil

Ráno jsem se vzbudil v půl deváté místního času a dobelhal se o patro výš na střechu hotýlku a chvíli se koukal z výšky na mumraj pod sebou a snažil se v tom shonu představit si sám sebe. Mezitím na mne z malé kuchyňky vykoukli místní klučíci a plynulou hindštinou mi naznačili, co mi mohou nabídnout k snídani. No a po snídani jsem šel na to. Zapojil jsem se do davu a snažil se doptat na nejbližší stanici metra. Jenže každý mne posílal jiným směrem a každý druhý na mne poznal, že jsem v Indii nový a to mne štvalo. Nakonec jsem to vzdal a houkl jsem na rikšu (20INR) a nechal se k metru dovézt na Connaught Place. Tam mi zase ale rikšák vnutil nejdříve cestovku, kde mi místní jestřábi chtěli prodat lístky všeho druhu. Po deseti minutách se mi je nakonec podařilo přesvědčit, že od nich chci maximálně mapu Dillí a to ještě pokud ji mají zdarma. Do metra jsem se nakonec dostal, u přepážky si koupil celodenní jízdenku za 150INR, pod dohledem samopalníků prošel detekční bránou, se štěstím se vyhnul prvnímu vagónu, který je jen pro ženský a konečně se vydal vstříc památkám. Každý začátek je těžký.

Metrem jsem dojel na stanici Qutab Minar a vyšel na ulici. Tam už na mne jako na svou oběť lačně čekali rikšáci a vzájemně se předháněli, kdo mne na Qutubův minaret odveze dráž. To handrkování mne po chvíli přestalo bavit a raději se tam vydal po svých. Jenže pěšky to bylo nakonec asi 2-3 km a bylo takové horko, že jsem ke konci už skákal ze stínu do stínu. Po cestě jsem začal pomalu poznávat rozmanitost indické společnosti - indické rodiny v pestrobarevných sárí si kupovaly vstupenky a vedle bosí, polonazí a špinaví příslušníci nejnižší kasty vybírali plasty ze skládky u silnice. Qutubův minaret (250INR) mne ohromil už u vchodu. Je to 73 metrů vysoký mastodont a je až s podivem, jak ho mohli ve 13. století postavit. A to plánovali vedle postavit ještě jeden, dvakrát vyšší. U minaretu je postavena nejstarší mešita v Indii a v celém areálu se nachází rozpadlé hrobky, paláce a madrásy. Velkou zajímavostí je 7 metrů vysoký železný sloup ze 4. století, který po celá staletí odolává korozi. Někteří nadšenci mu přisuzují mimozemský původ, střízlivější namítají, že tehdejší nevzdělaní slévači při tavení nepoužívali vápenec a tak jim ve sloupu zůstal fosfor, který časem vytvořil neprodyšnou tenkou vrstvu na povrchu. Mne zaujaly reliéfy vytesané do červeného pískovce rozpadlých bran a zdí a pozoroval jsem zelené papoušky, jak si v nich budují hnízda.

indie 01

Qutab Minar

Nazpět k metru jsem už jel rikšou, dalším cílem byla Humájunova hrobka (250INR). Dojel jsem na stanici metra JLN stadium, mávl na prvního projíždějícího rikšáka, vmáčkl se k cestujícím a snažil se být ve stínu (20INR). Humájunova hrobka je krásná mohutná stavba postavena z bílého mramoru a červeného pískovce, umístěna v zelených zahradách s vodními kanály. Hrobka se stala inspirací při stavbě Taj Mahalu. Já měl krásný modrý sluneční den, v zahradách krásné ticho, žádní lidi a v hrobkách krásný stín.

indie 04

Humájunova hrobka

Při vstupu do Humájunovy hrobky mi neutrhli lístek. Tak jsem ho při odchodu za 100INR prodal mladé turistce, která byla ráda. Až později při vstupu do Červené pevnosti jsem si uvědomil, že jsem kauf neudělal, protože všechny vstupenky do Dillíjských památek jsou stejné a to včetně ceny, takže jsem návštěvu Červené pevnosti mohl mít zdarma a ušetřit 250INR. Jinak památky jsou v pondělí zavřeny.

Před hrobkou jsem odchytl rikšáka a domluvil se, že mne zaveze na Hazrat Nizam, počká na mne a pak mne odveze zpět na metro (100INR). Hazrat Nizam je muslimská svatyně uprostřed staré zástavby. Před vchodem jsem si musel zout boty a odevzdat je klučíkovi a tak jsem si vzpomněl na film Milionář z chatrče a přemýšlel, zda se se svými botami ještě shledám. Hned u vstupu se malá ulička proměnila v širší prostranství s vodní nádrží, kterou obklopovaly okolní staré budovy a ve které se koupali místní muslimové. Jako jediný turista jsem se sunul s davem směrem ke svatyni, kde se dav ještě zdvojnásobil. Modlila se tu spousta věřících, v jedné části jen ženské a ty svými sárí vytvářely nádhernou barevnou duhu. Boty jsem při návratu našel, ale klučík za hlídání nechtěl nic jiného než stovku, tak jsem mu ji nedal.

indie 09

Hazrat Nizam

Metrem jsem dojel na Central Secretariat, vzal jsem si rikšáka (50INR) a nechal se dovézt k parlamentu a k prezidentskému paláci s výhledem na India Gate.

Pokračoval jsem metrem na stanici Chandni Chowk a snažil se dojít k mughálské Červené pevnosti. Po cestě jsem zaregistroval veřejné otevřené pisoáry, které byly cítit na kilometr a přitom dva metry od nich měl na kartónu ustláno bezdomovec. Boty neměl a nohy měl černé jako uhel. Po chvíli motání v horké výhni jsem nakonec k Červené pevnosti došel (250INR). Pevnost z červeného pískovce byla postavena v polovině 17. století a mughálští vládci zde žili do roku 1857, kdy je vystrnadili Britové a pevnost přestavěli na kasárna.

indie 10

Červená pevnost

Protože jsem toho šlapání v horké výhni neměl dost, odbyl jsem neúnavně dorážejícího rikšáka a od Červené pevnosti jsem se k Páteční mešitě (Jama Masjid) vydal pěšky. Šel jsem třídou Chandni Chowk a proplétal se davem, obchody, ulicemi plnými aut, cyklorikšů, motorikšů a motorek. Všichni se v zácpách předháněli, komu houká klakson silněji. V tlačenici jsem opět blbě zahnul a musel se pak několikrát ptát, kudy k mešitě. K té jsem nakonec došel, ale dovnitř jsem nakonec vpuštěn nebyl, protože začínaly modlitby. Jama Masjid je největší indická mešita, kde se naráz může modlit až 20 tisíc věřících, jenže já jsem jako muslim nevypadal. Na rušné ulici před mešitou, kde v několika proudech řádil silný provoz, chaos a hluk, spali (tedy alespoň doufám) bezdomovci. Jeden na betonové krajnici, druhý o kus dál dokonce na dělícím pásu. Byl to těžký kontrast, já bych asi takto neusnul.

indie 14

Páteční mešita (Jama Masjid)

Byl už večer a tak jsem si zavelel najít restauraci. Jednu jsem poblíž mešity našel a u Karima jsem si dal své první indické jídlo. Dal jsem si něco z výborné mughálské kuchyně a při jídle jsem pozoroval ostatní. Já dostal příbor, ale zbytek restaurace jedl jen rukama, tedy přesněji pravou rukou. I rýži s omáčkou, v nejhorším si pomáhali chlebovou plackou.

Po večeři jsem si odchytl cyklorikšu. Cyklorikšák musel mít ze mne radost, vážil polovinu toho co já. Proplétal se se mnou úzkými uličkami, v zácpách jsme byli kolo na kolo (60INR). Metrem jsem pak dojel na stanici nádraží New Delhi, kde jsem na poněkolikáté našel správný nadchod přes koleje a dorazil do hotelu. Na střeše jsem si dal pivo, mělo 8 procent alkoholu, mezi přísadami jsem našel i rýži a stálo 130INR.

indie 11

Běžný provoz na ulici

V noci mne opětovně vzbudily lokomotivy a ráno reprák hinduistického stánku. Dopoledne jsem se šel už jen projít po rušné třídě Main Bazaar a vybrat nové Rupie z ATM na nádraží. V poledne jsem se rozloučil s chlapíky na recepci a zavolal si rikšáka, aby mne odvezl na nádraží Rohilla, odkud jsem odjížděl do Jaipuru.

 

POČET NAVŠTÍVENÝCH ZEMÍ

zeme 100

34

POČET DNÍ NA CESTÁCH

dny 100

359

POČET KM NA CESTÁCH

km 100

42 510