CESTOPIS KAMBODŽA
Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Kambodže.
PHNOM PENH
7.4. 2010, cestopis část I.
Proč jet do Phnom Penhu
Phnom Penh je hlavní město Kambodže, sídlí zde královská rodina. V minulosti bylo smutně poznamenáno vládnutím Rudých Khmérů. Temné období začalo Kambodžanům nástupem Rudých Khmerů v roce 1976, kteří oficiálně vládli až do vietnamské invaze v roce 1979. Rudí Khmérové chtěli vytvořit ideální zemědělskou společnost, zrušili peníze, odstranili opozici i veškerou inteligenci. Obyvatelstvo přestěhovali na venkov, lidi oblékli do stejnokrojů a za stravu nutili k pracím na polích nebo na stavbách. O této hrůzovládě, během které zahynula pětina obyvatelstva, je možné se dočíst například na webové adrese www.tuolsleng.com nebo www.killingfieldsmuseum.com. Zajímavé je, že většinu představitelů tehdejší garnitury současná vláda zatkla až kolem roku 2000.
Jak jet do Phnom Penhu
Ve vietnamském příhraničním městě Chau Doc jsem nastoupil na rychlý člun a uvelebil se na zadní zastřešené palubě. Byl jsem trochu zvědavý, jak to dopadne s vízem do Kambodže. Připluli jsme lodí k domečku na pontonu a tam nám dali Vietnamci razítko do pasu, že zemi opouštíme. Pak jsme pluli kousek dál a tam jsme vystoupili na břeh na kambodžskou celnici. Kambodžané nám vízum na počkání vydali výměnou za 30 USD a vyplněný formulář.
Pak už jsem se mohl jen kochat krásou řeky. Nejdříve jsme pluli v jednom z užších ramen a sledovali na březích vesnice s domečky postavenými na vysokých kůlech. Postupně jsme vpluli do míst, kde řeka spíše připomínala jezero než řeku. V dáli na břehu malé děti pásly buvoly a nebo jim pomáhaly do vody, aby se zchladili. V těchto místech byla řeka oproti kanálům v deltě už krásně čistá. A ještě jedné změny jsem si všiml – na kambodžské straně úplně ustala veškerá říční doprava. Vietnamci operovali s tolika vesnickými i velkými nákladními loďmi, že to místy vypadalo jako na Václaváku, ale tady bylo ticho a klid.
Tip na ubytování v Phnom Penhu
Těsně před připlutím do Phnom Penhu jsem v rychlosti zalistoval průvodcem a zvolil jsem guesthause Last Home a udělal jsem dobře. Last Home se nachází blízko královského paláce a Národního muzea, je čistý a vede ho inteligentní starší paní, která umí anglicky. Pomohla mi s autobusovými lístky, poradila se zařizováním další cesty, dobře se u nich vaří a naproti přes ulici je levný internet. Nejdražší pokoj s klimatizací stojí 15USD.
Co jsem v Phnom Penhu zažil
Po jedné hodině odpolední jsme dopluli do Phnom Penhu. V dáli se pomalu objevovala kulisa města na břehu řeky, s vysokým vydlážděným nábřežím. Jakmile jsme připluli do přístavu, přihrnulo se k lodi hejno tuk tukářů a motorkářů. Já jim na houf jejich nabídek hlasitě odpověděl, že jsem organizovaný turista se zájezdem a vlastním průvodcem a v tu chvíli jsem pro ně přestal být zajímavý. Až mne to překvapilo, jak to zafungovalo. Vystoupal jsem po nábřeží k hlavní silnici a z výšky jsem sledoval ostatní, jak se s hejnem tuk tukářů stále trápí. Byl těžký odpolední žár a město bylo jako vylidněné. Udělal jsem pár prvních kroků v Kambodži a houkl jsem na mladého motorkáře, jestli mne nechce svézt. Evidentně jsem mu udělal radost. Jeho první dotaz zněl, kam chci svézt a hned záhy druhý dotaz byl, jestli nechci bum bum lejdy. Tuto otázku jsem nečekal a trochu mne zaskočila. V duchu jsem se smál, kam jsem se to dostal. Odpověděl jsem, že opravdu ne, ať mne jenom odveze do guesthausu. „Very čí, tventy dolá" odpověděl. Potvora jedna, vsadím se, že musel mít na bum bum lejdy ještě sto procent marži. Abych ho uklidnil, dostal ode mne za jízdu dolar a půl.
Po Mekongu do Kambodže
Last home mi vyhovoval a ubytoval jsem se na jednu noc. S paní majitelkou jsem vyřídil autobusový lístek na příští den směrem do Koh Kongu k thajským hranicím. Měl jsem totiž namířeno do Kardamomových hor do vesnice Chi Phat, kde jsem chtěl zůstat pár dní v přírodě. Poprosil jsem ji, aby mi do kanceláře ochránců přírody, která v Chi Phat sídlí, zavolala, zda mohu přijet (tel. 092 72 09 25). Toto vše jsem od příjezdu do přístavu zvládl za dvacet minut a pak už jsem mohl v klidu jít na internet, který byl přes ulici. Zasedl jsem k počítači vedle mnicha v oranžovém a napsal veselé emaily domů.
Pouliční kadeřnictví v Phnom Penhu - Wat Ounalom
Později odpoledne jsem se vydal na prohlídku královského paláce. Nejdříve jsem prošel kolem nejstaršího chrámu ve městě Wat Ounalom, kde podél zdi provozovalo své řemeslo asi padesát holičů. Před samotným královským palácem mne tuk tukáři upozorňovali, že palác je dnes zavřený, že mne svezou jinam. Tohle jsem na cestách slyšel už stokrát, všude je to stejné, říkal jsem si. Ale tentokrát měli opravdu pravdu, palác byl skutečně zavřený. Tak jsem se domluvil s tuk tukářem a ten mne za 5 USD odvezl do Muzea genocidy Toul Sleng a pak na mne dvě hodiny čekal, až si ho prohlédnu. Před muzeem už čekali různě postižení lidé - bez nohou, rukou i tváří a prosili o peníze. Samotné muzeum mělo skutečně zvláštní atmosféru. Rudí Khmérové přeměnili bývalou střední školu na věznici - dnes známou jako S21, ve které vyslíchali, mučili a nakonec odsoudili na smrt až dvacet tisíc lidí. Ty nakonec odváželi v nákladních autech za město a tam je popravovali do hromadných hrobů. Dnes se tomu místu říká „Killing fields". V průměru každý vězeň vydržel v Toul Slengu půl roku, než byl jeho život ukončen. Přežilo pouze sedm lidí, které objevily vietnamské jednotky při dobytí Phnom Penhu v roce 1979. V dolních patrech byly rozměry původních místností zachovány a byly zde prováděny výslechy. V horních patrech byly třídy rozděleny do kójí o velikosti dvou metrů čtverečních. Každý vězeň měl dvě nádržky, jednu na vodu a jednu, která plnila funkci toalety. Horní patra budov měla na ochozech ostnatý drát, aby zabránili sebevraždám vězňů skokem z teras. V některých místnostech byly fotografie odsouzených, v jiných byly současné civilní fotografie Rudých Khmérů, dokonce dozorců přímo z Toul Slengu, jak pracují na svých rýžových polích. Jiná místnost obsahovala vitríny s lidskými lebkami. A na schodech byla spousta netopýrů... příznačné.
Věznice S21
Přestavoval jsem si, jak v době Rudých Khmérů Phnom Penh mohl vypadat jako město duchů. Rudí Khmérové totiž přikázali obyvatelům Phnom Penhu město vyklidit a během jednoho týdne ulice zely prázdnotou. Tehdy byli obyvatelé vystěhováni na venkov a celé rodiny byli přitom na dlouhá léta rozděleny. Lidé byli totiž odváženi do různých koutů země podle toho, v jaké čtvrti města se zrovna nacházeli.
CHI PHAT - KARDAMOMOVÉ HORY
8.4. - 11.4. 2010, cestopis část II.
Proč jet do Chi Phat
Při přípravách na cestu jsem narazil na webovou stránku, která popisovala ekoturismus v Kambodži www.chi-phat.org. Okamžitě mne to zaujalo a začal jsem pátrat po dalších informacích a vymýšlet různé varianty cesty. Nakonec jsem zvolil Kardamomové hory, protože jsou docela dobře dostupné z Phnom Penhu a při cestě k moři. Původně mne zaujal Národní park Virachey u Laoských hranic, ale když jsem zjistil, že po nezpevněných prašných silnicích by mi trvalo jet odtud zpět k moři dva dny, zvolil jsem Chi Phat.
Jak jet do Chi Phat
Ráno pro mne autobusová společnost poslala do guesthausu tuk tukáře, který mne odvezl k autobusu. Jeli jsme po hlavní třídě podél nábřeží a zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že tu nemají zácpy, začala doprava houstnout. Vykoukl jsem zpoza stříšky na silnici před sebe, abych zjistil, co se děje. A chvíli jsem nemohl uvěřit svým očím, po silnici šel slon. Pěkným klimatizovaným autobusem (8USD) jsem pak cestoval čtyři hodiny. Průvodčí jsem upozornil, že mi musí po cestě zastavit ve vesnici Andoung Teuk. O půl jedné autobus zastavil a k údivu všech cestujících jsem vyskočil v místě, kde by to nikdo nečekal. Ani já jsem to moc nečekal. Velké horko, pár domečků okolo silnice, velký most přes řeku a za mostem plejáda dalších domků na kůlech s palmami nad střechami. A hlavně ticho, klid, žádná živá duše. Přešel jsem most na druhou stranu a narazil jsem na malou holku, které jsem se zeptal, jak se dostanu do Chi Phat. Ta mi řekla, že mám jít zase zpátky, odkud jsem přišel a sešel pod most, tam že je pramice, která pojede s nákladem zboží do vesnice. A opravdu, pod mostem místňáci nakládali všechno, co vesnice potřebuje, na malou motorovou loďku. Zeptal jsem se, jestli mají místo a mohou mne vzít sebou a za chvíli jsem už seděl mezi pytlemi rýže a kanystry s benzínem (2,5 USD). Po dvou hodinách jsem vystoupil v Chi Phat a připadal si jak v nějaké odlehlé komunitě. Našel jsem kancelář CBT, kde se mi místní Kambodžanka snažila vysvětlit, jak to u nich chodí, ale díky jejímu přízvuku jsem jí sotva rozumněl. Dohodl jsem si ubytování u místních a tak si pro mne po chvíli přijela jedna paní na motorce. Já za ní šlapal na vypůjčeném arabovi a po patnácti minutách šlapání po oranžové prašné cestě jsme dorazili k domu její rodiny.
Na cestě do Chi Phat
Tip na ubytování v Chi Phat
Ve vesnici Chi Phat u místních v dřevěném domečku na kůlech (3 USD). V domě bydleli zřejmě tři generace, měli domeček na obývání, domeček na vaření a malý domeček s velkým sudem a naběračkou na umývání. Vodu čerpali ze studny, odpad měli ekologický, elektřinu vyjímečně využívali z 12V autobaterií s měničem na 220V. Nikdo neuměl anglicky, tak jsme se na sebe jen pěkně usmívali.
Ubytování u místních doma
Co jsem v Chi Phat zažil
Když jsem se ubytoval, chtěl jsem se zchladit ve vodopádu, který byl za vesnicí. Nasedl jsem na své vypůjčené kolo (2 USD/den) a jel jsem dále po prašné cestě hledat řeku. Úplně jsem se těšil, že si zaplavu a hlavně, že se umyji. Vodopád jsem nakonec našel, ale bez vody. Začínalo mi docházet, že pokud je v Kambodži suché období, tak to skutečně znamená, že je sucho. Zklamaně jsem jel zase zpátky domů ke Kambodžanům, vlezl si do domečku na umývání a popadl naběračku...
Chi Phat
V podvečer mi v kanceláři CBT uvařila místní paní výbornou večeři (3,5 USD). Jídla bylo tolik, že se to nedalo sníst. Večeřel jsem společně s dalším a jediným turistou z Anglie, který na Chi Phat také náhodou narazil. Nakonec jsem zjistil, že o tomto místě se zmiňuje Lonely Planet, ale bohužel český Rough Guide ne. Po večeři jsem zašel za místní mládeží do klubovny, kde měli – i v těchto končinách – GPRS signál a poreferoval jsem o aktuální situaci domů. V půl osmé jsem nasedl na kolo a snažil se najít cestu zpět domů. Ale na kole nesvítila svítilna a ve vesnici neměli elektriku, takže tam byla tma jak v pytli. Snažil jsem se alespoň podle hvězdami rozzářené oblohy sledovat směr a nesjet do škarpy. Připomnělo mi to cestu v Baracoe na Kubě. Tehdy jsme autem objevovali ve tmě cyklisty, kteří šlapali dvacet kilometrů v absolutní tmě. Teď jsem byl v té samé situaci já. Po půl hodině jsem nakonec k místním šťastně dojel. Ti mě ale překvapili – v osm večer už byli všichni naskládaní v obývacím domečku na podlaze a spali. Jenom táta poslouchal potichu rádio. Tomu říkám život.
Ráno jsem vstával s rodinkou už v pět ráno, protože jsem měl před šestou sraz v kanceláři CBT. Domluvil jsem si dvoudenní túru s přenocováním v džungli (90 USD). Jako průvodce jsem dostal dva klučíky, kteří tu trasu šli se mnou poprvé. Mladý farmář a student místní střední školy. Oba mi byli po ramena, ale dostali na záda batoh s proviantem velký jako kráva. Já ho dostal taky, ale mně ten batoh - v porovnání s nima – nezalehl. Společně jsme vyrazili po řece nejdříve na motorové pramici a pak jsme v menším rameni řeky přesedli na pramici s pádly. Po cestě se ráno nad řekou převaloval opar a vytvářel magickou atmosféru.
Ráno na řece
Když mlha opadla, pozorovali jsme v korunách palem ptáky a opice. Po dvou hodinách jsme vyskočili na břeh a připravili se na tůru už pěkně po svých. Kluci mi řekli, abych si dal nohavice do ponožek a pořádně zavázal tkaničky a naučili mne nové anglické slovíčko LEECH - pijavice. Už po prvních kilometrech jsem musel uznat, že dlouhé kalhoty a uzavřené boty tu jsou pro pochody lesem bezpodmínečně nutné. Vždy, když jsem na cestách měl možnost chodit v lese, chodil jsem v kraťasech, ale tady ne. Ty potvory se pohybovali píďalkovitým způsobem rychlostí světla a člověk to nestačil sundávat. Kluci mi zkusili potřít boty směsí cukru, soli a tabáku, ale stejně to ty potvory moc neodradilo. Celkem jsem jich ze sebe sundal asi čtyřicet, z toho dvě se přisály. Pokud se přisají, tak do rány navíc vstříknou látku, která zabraňuje srážení krve, takže po odtržení vetřelce to stejně z rány teče ještě několik hodin. Kluci kambodští asi nikdy v životě neměli nebo si nemohli dovolit tenisky, a tak celou dobu ťapali v umělohmotných cuklích. Zajímavé bylo, že je ty pijavice nechali na pokoji, asi jsem byl pro ně více zajímavý.
Po několika hodinách pochodu v dusném horku jsme rozbili první tábor a na otevřeném ohni začali kuchtit oběd. Kluci vybalili proviant a začali se shánět po vodě. Ale v řece, kde obvykle tekly tuny vody, byla v suchém období jen stojatá tůňka. Trochu se mi z představy, že na vaření použijí jen stojatou vodu, neudělalo dobře. Vaření jim ale šlo od ruky, byli šikovní. V tom horku vylovili z batohu kus syrového masa, rýži a velký trs jakési zeleniny, která jim v průběhu pochodu neustále trčela z batohu, a na otevřeném ohni uvařili výborné jídlo.
Příprava oběda
Po jídle jsme pokračovali dále až jsme k večeru dorazili do tábora, kde jsme měli přenocovat. Mezi kůly v přístřešku jsme natáhli houpací sítě s moskytiérami a začali vařit večeři. Problém s vodou se zase opakoval, tentokrát tu byla jen dešťová voda, která zůstala v zásobovacím sudu. Už jsem si přestavoval, že z toho dostanu všechny tropické nemoci naráz. Na zbytek vody jsme použili naběračku a zkusili se po celodenním pochodu umýt. Večer jsme rozdělali táborák, povídali si a poslouchali hlasy džungle.
Nocování v Kardamomových horách
Ráno jsme zaspali a tak z pozorování ranní aktivity místní zvěře moc nebylo. Ještě ze spánku jsem vnímal hlučné přelety obrovských ptáků kakadu. Na náhorní plošinu jsme dorazili pozdě, pro místní zvěř už bylo horko. Snažili jsme se vysílačkou spojit s vesnicí, ale ani spojení se nezdařilo. Do vesnice jsme se vrátili utrmácení až odpoledne a Sowan nás pozval domů k rodině. Protože byl Khmérský Nový rok, jeho maminka nám nabídla cukroví z kokosu a banánů. Šli jsme se pak vykoupat do jezírka, které mělo blízko k bodu varu, a vyprat si věci. Ty uschly na kameni během deseti minut. Ke své kambodžské rodině jsem se dopracoval až v podvečer.
U Sowana doma
Večer jsem jel na své ukrajině zase na večeři a na emaily. Opakovala se situace z prvního dne, kdy jsem nazpátek jel jen pomocí hvězd. Po cestě jsem se zastavoval v místních TV kavárnách, které byly tu a tam rozmístěny okolo hlavní prašné cestičky. V každé sedělo okolo třiceti místních, kteří za to, že si koupí konvičku čaje nebo kávy, mohli sledovat jednu ze tří současně hrajících televizí. Všechny pořady měly nahlas puštěn zvuk, takže jsem moc nerozumněl tomu, jak každý může vnímat ten svůj program. Když jsem dorazil „domů", rodinka už zase spala. Jen táta Kambodžan, když mne uslyšel, vstanul, aby mi velkou svítilnou posvítil. Nabídl jsem mu cigaretu a naznačil, že není nutno svítit. Tak jsme tam tak spolu kouřili a koukali na hvězdy.
Děti v Chi Phat
KOH RONG
11.4. - 15.4. 2010, cestopis část III.
Proč jet do Koh Rongu
Původně jsem měl pro pobyt u moře vytipován ostrov Koh Sdach, ale tajně jsem snil o ostrově Koh Rong. Na internetu o něm psali jako o opuštěném ostrově s mnoha bílými plážemi stvořený pro Robinsonádu. A tak když jsem dorazil do Sihanoukville a poradil se v kanceláři Sokun Travel and Tours, kde mi prozradili, že první jednoduché resorty už na ostrově jsou, neváhal jsem ani minutu.
Jak jet do Koh Rongu
Normálně se z Chi Phat odjíždí autem nebo loďkou do Andoung Teuk na autobus, který tudy projíždí v jedenáct dopoledne a v Sihanoukville je kolem druhé odpoledne. Já jsem ale původně chtěl jet na ostrov Koh Sdach a tam odjížděla loď už v poledne. Proto jsem si domluvil taxi z vesnice až do Sihanoukville (55 USD). Ráno jsem ve vesnici naskočil na přívoz a na druhé straně břehu bylo zaparkované auto. Do toho šofér nalil z kanystru benzín a po prašné oranžové cestě jsme vyrazili směrem k moři. Do města jsme sice přijeli včas, ale můj šofér zřejmě poprvé v životě přijel do většího města a najít přístav bylo nad jeho síly. Dokonce jsme projeli semafor na červenou, na což jsem se ho snažil upozornit. Byl ale tak vyplašený, že mne nevnímal a tak ho jako naschvál zastavil policajt. Na další cestu městem jsem už neměl nervy a tak jsem vysedl a stopnul jsem si motorkáře. Za dva dolary jsem se nechal odvézt do cestovky Sokun Travel and Tours na Serendipity beach, kterou jsem stihl najít v průvodci a doufal jsem, že se s nimi o dalších možnostech poradím. V cestovce mi řekli, že loď na Koh Sdach už každý den nejezdí, protože do města Koh Kong dnes vede ze Sihanoukville nová cesta. No a kvůli tomu jsem sem jel tak draho, říkal jsem si v duchu. Řekli mi ale, že na Koh Rong jet můžu, protože jsou tam dva nové bambusové resorty. Na to jsem okamžitě kývl a už jsem si představoval spousty bílých opuštěných pláží pláží. Potíž trochu byla v tom, že jsem se na ostrov už neměl jak dostat. Tamní resort totiž vyzvedává hosty na Serendipity beach každé ráno v osm (za 25 USD). Když jsem ale v Sihanoukville viděl ty slunečníkové pláže s mnoha bary, nechtělo se mi tam zůstat ani jednu noc. Nějak mi to tu nepřišlo jak v Kambodži. Zeptal jsem se proto, jestli mne tam může někdo z místních odvézt. Řekli mi, že jo a tak místňáci připevnili na loďku druhý motor, já se znovu plácl přes kapsu a naskočil. Po třech hodinách plavby (cca 50km) jsme dorazili na místo a já si připadal jak v ráji. P.S. Dnes přeprava na ostrov např. přes speedferrycambodia.com nebo buvasea.com,
Tip na ubytování v Koh Rongu
V bambusovém resortu Heavenly bungalow (15 USD/noc). Já se tam dostal přes Sokun Travel and tours. P.S. Dnes Booking.com nabízí mnoho kvalitních ubytování jak na ostrově Koh Rong tak i na Koh Rong Sanloem...
Ubytování na Koh Rongu
Co jsem na Koh Rongu zažil
Vyfasoval jsem bambusovou chatičku, která neměla okno, zato milión škvír ve stěnách i v podlaze, takže vlastně žádné okno nepotřebovala. Nad prkennou postelí s matrací visela moskytiéra a oplechovaný kout s koupelnou opět měl nezbytný sud s vodou a naběračku. Toaleta byla příjemně evropská. Na malé prkenné terásce byla pohodlná křesílka a z nich jsem v noci koukal na noční nebe poseté miliónem hvězd ...
Koh Rong
Hned po příjezdu jsem šel na průzkum hlavní pláže. Byla dlouhá sedm kilometrů a na jejím druhém konci byl další jednoduchý resort. Pláž měla tak bílý písek, že i v tom největším žáru se po něm dalo chodit bosou nohou. Při došlápnutí písek krásně skučel a pískal. Po cestě jsem si říkal, že to ani není možné, že ještě existují takové pláže, které doposud nebyly objeveny investory. (Možná už byly, ale já se tam dostal ještě včas). Přišlo mi to jako Thajsko před třiceti lety. Prošel jsem celou pláž až na konec a v sousedním resortě jsem objevil malý místní bar. Dal jsem si tam jedno pivo, pak druhé a po třetím se mi už vůbec nechtělo jít zpátky. Jeden místňák mi nabídl do vesnice odvoz na své motorce za to, že si dám v jeho restauraci večeři, a tak jsem si dal ještě čtvrté. Pak jsem naskočil na sedátko a po té bílé pláži jsme na motorce ujížděli zpátky.
Na motorce po Long beach a Sok San beach
Další den jsem se nechal odvézt na loďce na sousední palmovou pláž. Dohodli jsme se na ceně 35 USD, pod kterou nechtěli jít, protože pláž byla daleko a znamenalo to, že tam musel se mnou místňák zůstat celý den. Snažil jsem se zlákat ostatní turisty, abych se měl s kým o cenu podělit, ale neuspěl jsem. Když jsme po hodině dorazili na pláž, vůbec jsem nelitoval. Pláž měla opět jemný bílý písek a byla celá obsypána palmami. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Na několikakilometrové pláži jsem byl zase celý den sám. Hodinu jsem se na jednom místě slunil, pak jsem si zaplaval a pak popošel zase o kus dále. V jednom místě jsem pozoroval ptáka kakadu, jak se v koruně stromu ohání svým obrovským zobákem. Odpoledne na pláž připluli tři místňáci. Jeden z nich se vyšplhal na vrcholek palmy a z té velké výšky shazoval kokosy dolů. Ostatní dva je sbírali do ošatky, vlezli s ní do moře a snažili se náklad dopravit na loď. Pozdě odpoledne jsme pak odpluli zpátky do naší vesnice s resortem. Můj místňák během plavby mačetou odsekal špičku zeleného kokosu a já ho pak po zbytek plavby pil.
Palmová pláž Thansour Beach na Koh Rongu
Další den jsem se zase nechal odvézt na další pláž. Ta už sice nebyla tak krásná jako ta palmová, ale opět strávit celý den sám na bělostné pláži je zážitek. Po cestě nazpátek se zvedly tak velké vlny, že jsem si rychle začal dávat pas a ostatní nejdůležitější věci do nepromokavého sáčku a připravoval se na nejhorší. Vlny, které přicházely, byly nad úrovní naší paluby. Vzpomněl jsem si na zážitek z Thajska, kde to s námi také mlátilo o hladinu. Nejhorší jsme nakonec se štěstím překonali a po cestě jsme zachránili jinou loďku, které nešel motor a pasažéři byli odkázáni jen na proudy, které je unášely bůhví kam. A tak jsem si zase vzpomněl na Thajsko, protože tam jsme po bouřce také zachraňovali jinou loďku.
Long set beach na Koh Rongu
Když jsem měl na pláži dlouhou chvíli, počítal jsem si píchance od písečných mušek. Celou Kambodžu jsem se si dával pozor na komáry a nakonec mne dokousaly tyhle blbé mušky. Píchanců jsem měl opravdu hodně a vypadal jsem dost srandovně. (Písečné mušky se vyskytují na některých divokých plážích a při štípnutí roznášejí prvoky rodu Leishmania, kteří do rány zanesou infekci způsobující boláky na kůži - nemoc Cutaneous Leishmaniasis. Preventivní opatřením je použití repelentu a případné štípance rychle hojí antibiotická mast Bactroban).
P.S: Dnes mi s odstupem času opravdu přijde zvláštní, že jsem tehdy na Koh Rongu mohl strávit celý den na plážích úplně sám...
SIEM REAP - ANGKOR WAT
15.4. - 18.4. 2010, cestopis část IV.
Proč jet do Siem Reap
V Siem Reapu se nachází slavné Angkor chrámy. Angkor znamená v překladu město a svého času byl Angkor skutečně největším městem světa. V dobách největšího rozkvětu Khmerská říše totiž sahala od hranic dnešního Myanmaru po Malajský poloostrov a na východě zaujímala celý jižní Vietnam (dříve Čampská říše). Ačkoliv se Angkor řadí mezi nejznámější světové památky, po dlouhá staletí byl zapomenut v neprostupné kambodžské džungli, až ho na svých cestách v 19. století znovu objevil francouzský přírodovědec Henri Mouhot. Z celkového počtu cca 200 chrámů je jich dnes 20 přístupných veřejnosti. A nejzachovalejší je slavný Angkor Wat, postavený ve 12. století.
Jak jet do Siem Reap
Rozloučil jsem se s bílými plážemi Koh Rongu a zaměstnanci resortu nás po obědě dopravili zpět do Sihanoukville (25 USD, 3 hod). Připluli jsme k městskému přístavu, který byl obsypán chudinskými oplechovanými domky na kůlech. Všechny odpadky házeli pod sebe do vody. Byl tam neuvěřitelný binec, úplná stoka. Jak v tomhle někdo může bydlet... Na silnici jsem si během sekundy stopnul motorkáře a za 2 USD se nechal dopravit do kanceláře Sokun Travel & Tour. Když jsem míjel spolucestující z lodě a sledoval, jak se vláčí se svými 70litrovými batohy, musel jsem zase ocenit, že jsem si na cesty sbalil rozumně a měl jen malý pětikilový baťůžek. V cestovce jsem si ověřil, že mne autobus opravdu vyzvedne před jejich kanceláří v půl osmé večer (lístek jsem si u nich koupil již při cestě na Koh Rong, dnes je možná online rezervace přes 12go.asia). Večer přijel krásný moderní autobus a já měl krásné místo s prostorem na nohy. Jenže autobus nás odvezl jen na shromaždiště, kde jsme museli přeskočit na podstatně archaičtější kus, s nefunkční klimatizací a s podstatně menšími sedadly. Navíc si přede mnou sedla místní rodinka se sýpajícím smradlavým pudlem. Myslel jsem si, že v tom horku jim určitě chcípne a bude smrdět ještě víc. Jeli jsme celou noc a kupodivu se mi povedlo usnout. V půl šesté ráno nás v Siem Reapu vzbudili místní tuk tukáři, kteří vtrhli do autobusu a začali nás nahlas organizovat. Rozespalý jsem vůbec netušil, která bije. Když jsem se vzpamatoval, nechal jsem se jedním místňákem odvézt do města. Neustále mi chtěl vnutit nějaké ubytování, ale já se chtěl ubytovat v resortu za městem a chvíli jsem s ním musel bojovat, než mi to dovolil.
Tip na ubytování v Siem Reap
V Palm Village Resort & Spa (30 USD, jsou na Agoda.com). Resort je to krásný s příjemnou atmosférou, ale je trochu za městem. Výhody pohodlí tohoto ubytování spíše ocení turisté, kteří se zdrží déle, ne tři dny, jak jsem to udělal já. Na kratší dobu je výhodnější ubytovat se přímo ve městě a flámovat v centru Siem Reapu.
Co jsem v Angkoru zažil
Tuk tukáře jsem si nechal na další dny. První den jsem s ním udělal velký okruh po chrámech v blízkosti Siem Reapu (20 USD) a druhý den jsme jeli spolu na motorce na vzdálenější místa (30 USD). Přehledná mapa chrámů je na webové stránce www.tourismcambodia.com/angkor-temple-map. Už v osm ráno jsem stál na nádvoří slavného Angkor Watu a obdivoval tu velkolepou krásu chrámu. A protože byl Khmérský Nový rok a místní mají vstup zdarma, obdivoval jsem ji společně s dalším tisícem lidí (3denní vstupné pro zahraniční turisty stojí 40 USD). Chrám působí, jakoby ho postavili včera a působí skutečně majestátně.
Angkor Wat
Druhou zastávkou byl chrám Bayon v komplexu Angkor Thom. Bayon je sice už v horším stavu, ale vyznačuje se velkými sochami khmérských tváří. Poté jsem už za spalujícícho žáru prošel podél sloní terasy a na druhé straně jsem si odchytl svého řidiče. Spolu jsme pokračovali na Preah Khan, který je už porostlý vzrostlými stromy s obrovskými kořeny.
Bayon
Odpoledne jsme zajeli do slavného, džunglí prorostlého Ta Prohm a nechal jsem se vyfotit s gigantickými stromy objímajícími prastaré zdi chrámu. V podvečer jsem ve zbytku sil shlédl ještě Banteay Kdei a západ Slunce shlédl na pahorku s malým chrámem Bkheng Mountain. A večer jsme s tuk tukářem skončili v hospodě, kde jsem se dozvěděl, že starý tuk tuk stojí 1000 dolarů, motorka 400 dolarů a průměrný plat tuk tukáře je 150 dolarů měsíčně.
Ta Prohm
Následující den jsme na motorce jeli nejdříve do Phnom Kulenu, kde jsem ve vedru šplhal lesní cestou do svislého kopce, abych byl po půl hodině stoupání uprostřed džungle odměněn párem „starodávných šutrů" ve vyschlém řečišti. Podstatně zajímavější byl růžový chrám Banteay Srei, který měl na svých zdech dokonale zachovalé vytesané sochy a ornamenty.
Banteay Srei
Hlavním cílem výletu však byl Beng Mealea (vstup 5 USD). Tam jsme jeli po prašných silnicích a cestách a po asi 60 kilometrech mne už pekelně bolel zadek. Projížděli jsme chudými vesnicemi, kde podle mne lidé peníze ani neznají. Beng Mealea je starý chrám zarostlý džunglí a jeho zdi se statečně zelenému porostu stále brání. Vešel jsem dovnitř a malí šoldíci se mne za jeden dolar ujali a ukazovali mi tajné chodby a popisovali jednotlivá místa. Kromě nás tam nikdo jiný už nebyl. Do té magické atmosféry se začalo mohutně bouřit a blýskat na všechny strany. Ve chvíli se spustil mohutný liják a ikdyž jsem na sebe okamžitě hodil pláštěnku, byl jsem mokrý jako myš. S klukama jsme se utíkali někam schovat a nakonec jsme skrčili do malého přístavku. Teda já byl skrčený, oni stáli. Když přestalo pršet, klučíci mi utekli a já se dvacet minut marně snažil najít v těch rozvalinách cestu ven z chrámu.
Beng Mealea
Večer jsem se celý utrmácený šel posilnit na „Pub street" v centru Siem Reapu. Je to hlavní turistická třída plná barů a hlasité muziky. Všude je miliarda popíjejících turistů, kteří většinou z Kambodže vidí pouze Siem Reap a pak zase rychle odletí zpátky do Hanoje, Bangkoku nebo Saigonu. Na konci „Pub streetu" u tržnice se dokonce nabízejí místní děvčata, které spíše vypadaly, že byly z umělé hmoty.
Cestou necestou...
PHNOM PENH
18.4. – 19.4. 2010, cestopis část V.
Proč jet do Phnom Penhu
Blížil se konec cesty a letělo mi odtud letadlo domů. A také jsem si chtěl doprohlédnout to, co jsem při první návštěvě města nestihnul.
Jak jet do Phnom Penhu
V resortu Palm Village jsem si koupil za 11 USD lístek na autobus do Phnom Penhu (dnes je možná online rezervace přes 12go.asia). Původně jsem si maloval, že ze Siem Reapu do Phnom Penhu popluji lodí po jezeře Tonle Sap, ale protože byl duben a suché období, nikam jsem neplul, protože bylo málo vody.
Tip na ubytování v Phnom Penhu
Zase v Last Home, kde jsem si při prvním odjezdu z Phnom Penhu udělal rezervaci.
Co jsem v do Phnom Penhu zažil
Šel jsem si prohlédnout královský palác a stříbrnou pagodu (6 USD).
Královský palác
K večeru jsem se šel projít po náměstích Phnom Penhu. Jakmile se sluníčko trochu schovalo, na náměstí se vyrojil místní dav a začal hrát fotbal, badbinton nebo skotačil na hlasitou hudbu z reprobeden aerobik. Na ulici se objevili pouliční prodejci a lidé se procházeli. Já jsem svou procházku skončil na nábřeží a sedl si na rantl. Během chvíle si ke mně přisedla místní obyvatelka i se svou maminkou a začala se mnou anglicky konverzovat. Ze začátku jsem si myslel, že se chce jen procvičit v angličtině, ale s postupem času mi začalo docházet, že to nebude ten pravý důvod. Spíše si hledala manžela...
Phnom Penh
Ráno jsem s dohodnutým tuk tukářem (15 USD) odjel na Killing fields, kde Rudí Khmerové popravovali své odpůrce (vstupné 3 USD). Masové hroby jsou postupně odkrývány a ve vitrínách nebo dokonce i na zemi se povalují odštěpky lidských kostí. Je tam strom, o který dozorci zabíjeli malé děti. Na paměť tragédie je v místě masových hrobů postavena vysoká stůpa, která je v několika patrech nad sebou naplněna lidskými lebkami.
Killing fields
Jeli jsme do Ruské tržnice. Tržnice se jmenuje Ruská, protože za dob Sovětského svazu se tu dováželo zboží z CCCP a bylo to jediné místo, kde se dalo něco koupit. Procházel jsem se úzkými temnými a těsnými uličkami, kde každá ulička byla zaměřena na určitý druh zboží. V jedné šičky šily oblečky, v druhé se prodávaly náhradní díly na auta, ve třetí se prodávalo maso. Já si ve čtvrté koupil dvě houpací sítě s moskytiérou, ve které jsem spal v džungli v Chi Phat.
Ruská tržnice
Nastal den odletu a v Evropě stále doutnala islandská sopka, která zavřela většinu letišť. Já jsem zvažoval, zda raději nezůstanu v Kambodži a nepodívám se třeba k laoským hranicím, než abych spal někde na letišti na zemi. Nakonec jsem ale usoudil, že odletím alespoň do Singapuru a tam zkontaktuji oficiální zastoupení Lufthansy. Když jsem v Singapuru přistál, ihned jsem zjistil, že všechny lety byly zrušeny. Na přepážce mi řekli, ať se na let přijdu znovu informovat těsně před odletem, že budou mít nové instrukce. A také měli, centrála jim po několika dnech let do Frankfurtu povolila. Celý natěšený jsem se dostal na řadu, ale úřednice mi oznámila, že ačkoliv mám letenku na tento let, oficiální letový řád neexistuje a že oni musí dát přednost těm cestujícím, kteří tam už několik dní nocují. To bylo nepříjemné, už jsem si přestavoval, kde budu na letišti spát, kde se budu umývat, zkušení matadoři mi udělovali rady. Lufthansa začala obvolávat zhruba tisíc cestujících, kteří se ubytovali ve městě, a stahovala je na palubu letadla. Já byl stále alespoň na čekačce a pravidelně se chodil ptát, jestli náhodou jedno místo nezbylo. Nakonec se stala neuvěřitelná věc, ve tři ráno na mne od přepážky houkli a sdělili mi, že jsem vyhrál v loterii a dali mi palubku. Měl jsem neuvěřitelné štěstí a pořádně jsem si oddechl. Do Frankfurtu jsme přiletěli s pětihodinovým zpožděním a navíc byla všechna letiště znovu uzavřená. To už mi ale nevadilo, byl jsem v Evropě, naskočil jsem na vlak a za osm hodin a šest piv jsem byl doma.
... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Kambodže. Pokud budete mít dotazy, napište mi.
... cestu z vietnamského Saigonu po deltě Mekongu do kambodžského Phnom Penhu popisuji zde...
